Pondělní rána aneb mentální klystýr v MHD

7. března 2014 v 22:37 | Debbie C. |  Historky aneb vypráví Debbie C.
Zlatíčka, dneska Vám budu vyprávět o úžasném ránní cetování do školy.
Asi to zná každý z Vás. Je pondělí ráno a vy jedete do školy nebo do práce. Chcete si užít posledné chvilky klidu před velkým duševním tlakem, jaký minimálně mě každé pondělní ráno přináší. Začněme, ale od začátku. Je pondělí ráno a mě budí můj úžasný, dokonalý budík, kterému v ten okamžik vyhlašuji válku. "Milý budíku, jak chceš!" Samozřejmě si nezapomenu o postel ukopnout palec na noze. Za následný slovník by se nemusel stydět ani dlaždíč. Zbytek rána, až na menší obtíže s oblékaním trika, které si samozřejmě, jak jinak, obleču naopak (opravdu jesem mentálně postižená) proběhlo celkem klidně a pohodově. Smějící se

Koukám na hodinky.... PARÁDA! Není nad to přijít v pondělí ráno pozdě. Smějící se Takže běžím na autobus a při mém spěchu si neopomenu zapomenout klíče doma, ale prostě jsem zbouhla a šla.

Pan řidič, který právě dojel na zastávku a viděl mě dobíhat si nedovolil nevyužít situace, takže když jsem doběhla, krásně mi zavřel dvěře před nosem a mohl jsem si směle čekat na další. (Mílý řidiči, shoř v pekle! Smějící se)

Konečně jede další... mimo to, že stojíme snad na každých světlech, které se na mariánskohorské vyskytují, tak na Svinově se všichni také nezapomenou nacpat před dvěře autobusu, takže člověk aby se málem bál, že nevystoupí..... Na tom by ještě nebylo nic moc špatného, kdyby......

Použiju jenom tři slova. TRAMVAJ ČÍSLO 17! Nastoupíte do sedmnáctky a za Vás si stoupne blbeček, který si ten batoh prostě nesundá! Osobně děkuji svým rodičům, že mě naučili tři věci. Říkat prosím, říkat děkuji a sundávat si batoh v tramvaji. Celou cestu do mě ten idiot tím batohem bouchal. Vedle mě se samozřejmě na sebe musel soukat kluk s holkou, jako dva nadržení králíci a strkat si jazyky až do jícnu! Vy dva pitomci, hodinový hotel je přes ulicí!

Když pak chcete konečně vystoupit musí si před dvěře tramvaje dát takový namachrovaný frajírek OBŘÍ sportovní tašku a proště Vám neuhne ani na slušné požádání. Frajírek si evidentně myslel, že jeho naušnice v uchu a účes alá Macklemore na mě asi udělá dojem, a že se z něho asi poseru (pardon, pokadím). Tak jsem mu na tu tašku šlápla!

Na cílovou se s obrovským duševním vypětím dojela, ale važení, takový mentální klystýr nikomu z Vás nepřejí.

A co Vám, stalo se něco podobného? Napište mi to do komentářů nebo na facebook. :)

S pozdravem
duševně vyčerpaná Debbie C.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama